Hranice ze železobetonu a oceli

Opevnění Československa se stavělo od roku 1935 jako reakce na stále se stupňující agresivní politiku nacistického Německa. V případě útoku nepřítele mělo umožnit hladký průběh mobilizace naší armády a krýt její předpokládaný ústupový boj směrem na východ před německou přesilou až do zahájení odvetných vojenských operací našimi spojenci, především Francií. Vzorem našeho opevnění se stala Maginotova linie budovaná ve Francii od konce dvacátých let hlavně podél německých a italských hranic. Do osudného září 1938 pokročila výstavba československého opevnění nejvíce na severovýchodní hranici republiky.

Mezi Bohumínem a Krkonošemi byla budována linie těžkého opevnění. Železobetonové, většinou dvoupatrové, pěchotní sruby se střeleckými místnostmi převážně pro boční palbu, byly vyzbrojovány kulomety a protitankovými kanóny, v obzvlášť členitém terénu se počítalo s minomety. Nejmohutnějšími stavbami se staly dělostřelecké tvrze budované v rámci těžkého opevnění tak, aby podporovaly okolní linii samostatných pěchotních srubů v místech nejvíce ohrožených předpokládaným útokem nepřítele. Součástí tvrzí byly mohutné dělostřelecké sruby a objekty pro otočné výsuvné věže, které měly být vybaveny houfnicemi ráže 10 cm (dostřel 12 km), mimo to se počítalo s výstavbou objektů pro minometné otočné kopule s minomety ráže 12 cm (dostřel 7 km). Hluboko pod povrchem (přes 20 metrů) horníci usilovně rubali prostory pro podzemní ubikace, skladiště střeliva a dalšího materiálu, sály pro filtrovnu, dieselagregáty na výrobu elektrického proudu, atd. Podzemní spojovací chodby ústily ve vchodovém objektu, který projektanti zásadně umísťovali do týlu pevnostní linie tak, aby byl co nejvíce kryt před nepřátelským postřelováním.

V roce 1936 byly v blízkosti hranic u přístupových komunikací a železničních tratí budovány lehké objekty pro vedení čelních paleb kulomety. Objekty obsazovaly jednotky Stráže obrany státu. V roce 1937 bylo od výstavby těchto objektů upuštěno ve prospěch modernějších lehkých objektů nového typu, které byly budovány v souvislých liniích. Těmto objektům lehkého opevnění se říkalo „řopíky“ podle zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací, které výstavbu opevnění řídilo. Řopíky byly určeny k vedení především bočních paleb. V okolí Náchoda se stavěly ve dvou sledech umístěných za linií těžkého opevnění. Většinu z nich Němci během okupace nechali vyhodit do povětří, zatímco v pohraničí připojeném k Německu zůstaly řopíky nepoškozené, pokud nebyly využity pro německé zkoušky a cvičení.

Trochu delší nahlédnutí do historie

Při putování naším pohraničím se často setkáváme s více nebo méně poškozenými železobetonovými stavbami a stavbičkami – zbytky našeho předválečného opevnění. Téměř každému to připomene rok 1938, období Mnichova a v mysli se probudí otázka: Jak to tenkrát bylo, proč jsme se nebránili?

K vysvětlení se musíme vrátit až do roku 1918, ke konci 1. světové války a pokusit se vžít do tehdejší politické situace a do myšlení tehdejších lidí.

Německo z války vyšlo poraženo a Versailleskou smlouvou z roku 1919 bylo povinováno platit válečné reparace za rozpoutání a vedení války. Navíc Francie jako odvetu za nesplácení reparací obsadila roku 1923 průmyslové oblasti Porýní a Porúří. Ve válkou vyčerpaném Německu nastal hospodářský kolaps a hyperinflace, v jejímž důsledku se stala marka prakticky bezcenným papírkem. Německu byl též mírovou smlouvou drasticky snížen počet armády na 100 000 mužů a omezena zbrojní výroba. Mezi obyvatelstvem byla velká nespokojenost s poměry. Většina Němců byla ostatně přesvědčena, že válku prohráli „neprávem“, neboť jejich území nebylo dobyto. Na politické scéně docházelo k ostrým roztržkám mezi pravicí a levicí, vedoucím až k levicovým a pravicovým pučům. V této situaci se začala prosazovat nacistická strana a její čelní představitel, charizmatický řečník, antisemita a demagog Adolf Hitler.

Pokračovat ve čtení tohoto článku...

Náchodskou Brankou nepřítel neprojde!

Seznam pevnostních objektů na Náchodsku:

Jedním z nejpravděpodobnějších směrů útoku německé armády bylo i údolí Metuje u Náchoda; proto zde výstavba opevnění byla zahájena přednostně. Trasa budoucího těžkého opevnění byla vytyčena v letech 1935 – 1936. V květnu 1936 bylo v Náchodě zřízeno Ženijní skupinové velitelství V (ŽSV V), které řídilo výstavbu prováděnou civilními firmami. Velitelem ŽSV V byl ustaven pplk. žen. Ing. Jan Rambousek. Úsek řízený náchodským ŽSV sahal od Komářího vrchu v Orlických horách ke Chlívcům u Rtyně v Podkrkonoší. Byl rozdělen na jednotlivé podúseky budované postupně podle stupně naléhavosti. Jako jeden z prvních byl zadán bratislavské firmě Ing. Rudolf Frič třetí podúsek Dobrošov – Běloves bránící údolí Metuje. Se stavbou bylo započato 28. června 1937. Velitelem vojenského stavebního dozoru na 3. podúseku byl škpt. žen. Václav Gašek, správcem stavby pak por. stav. Jan Sokol. Do září 1938 se podařilo všechny sruby podúseku stavebně dokončit a z větší části i vybavit a vyzbrojit. Za všeobecné mobilizace v září 1938 byly objekty na Náchodsku, mezi nimi i pěchotní srub Březinka, obsazeny příslušníky 18. hraničářského pluku (velitel plk. pěch. Mikuláš Josef Janovský) a připraveny k obraně. Odhodlání obránců bylo o to větší, že část náchodského úseku ležela jako jediná v čistě českém prostoru pohraničí. Po přijetí mnichovského diktátu dne 30. září 1938 bylo odhodlání vystřídáno obrovským zklamáním. Vojáci museli uposlechnout rozkaz a opevnění vyklidit.